Narodila jsem se v Pustějově ve smíšeném manželství, maminka byla Češka, tatínek Němec. Asi v roce 1936 jsme se s rodiči přestěhovali do Bílovce, kde jsem nastoupila do školy. Tři roky jsem navštěvovala českou školu. Pak přišel Hitler, české školy se zavřely a všichni jsme museli nastoupit do německé, což bylo hrozné. Seděli jsme, učitel mluvil a my jsme mu nic nerozuměli. Já jsem z toho byla tak nešťastná, že jsem tam nechtěla vůbec chodit. Maminka mi říkala: „Musíš! Když se nenaučíš, půjdeš krávy pást!“ Tak jsem se potom snažila. Ale měli jsme velice dobrého učitele, který chápal, že za to my mladí nemůžeme. To vláda, přebraly nás německé úřady. Zůstávali jsme po vyučování, abychom to dohnali. Ten první rok, čtvrtá třída, byl opravdu hrozný, protože německy jsme neuměli. Ale oni se nám snažili pomoct, to bylo pěkné. Měli pochopení. Až druhý rok se to v hlavě začalo trošičku měnit. Já jsem to měla trochu jednodušší, protože můj otec byl Němec, bílovecký rodák. Doma jsme sice mluvili česky, ale šlo mi to lépe než ostatním. Otec mi byl nápomocný, chtěl, abych se němčinu naučila. Když jsem vycházela školu, přišel ředitel a třídní učitel. Museli jsme ukázat vysvědčení. A ten ředitel školy řekl:  „Dívka s takovými známkami je v obecné škole?“ A třídní učitel mu jenom pošeptal: „Přišla z české školy!“ Ten začátek byl trochu slabší, až potom jsem měla velice pěkné známky. Ze čtvrté třídy se tehdy šlo do měšťanky. Němky tam mohly, ale nás pět holek do té měšťanky nepustili, protože jsme přišly z české školy. Tak jsem ukončila obecnou školu.

Maminka mi zemřela, když mi bylo čtrnáct roků. Dovolili mi, abych vedla tátovi domácnost, takže tu němčinu jsem si pak ještě zlepšila.

Válečná léta

Válka byla hrozná. Vždycky kolem jedenácti hodin rádio hlásilo, že letí letadla, abychom se šli schovat do krytu. Silné bombardování jsem zažila dvakrát. Jednou, když byla bombardovaná pila v dolní části Bílovce, a potom cesta na Labuť. Němci už ustupovali, ale na Labuti se zastavili. A jedno letadlo celou tu cestu na Labuť bombardovalo. Bylo tam jedenáct mrtvých. Náš soused byl sanitář. Vzpomínal, že to bylo strašné, že museli do těch truhel ruky, nohy lámat. Hrůza. Tehdy jsem byla zaměstnaná v obchodě – na rohu, tam kde je dneska Ilíkova pekárna. Při bombardování jsme se mohli schovat v obchodě ve sklepě. Když bombardování skončilo, mohla jsem jít domů. No to bylo hrozné. Samá krev, samé mrtvoly, i zvířata, krásní koně.

Jednou na sklonku války jsme seděli ve sklepě v obecním baráku za nemocenskou budovou a přihnalo se bílovecké vedení, že je připravený autobus a musíme z Bílovce ven, že tu budou těžké boje. Rusi byli usazení v Tísku, říkalo se, že jejich kanony míří na Bílovec, že bude ostřelovaný. Můj tatínek už tu hrůzu zažil v první světové válce. Nervy byly v háji. Ten jenom chtěl pryč, pryč. Už toho bylo moc. Každý jsme měli kufříček. Tak jsme nastoupili a odvezli nás na Libavou. Takže přímo frontu jsem tu neprožila. Tehdy vyhořel i zámek. Ale my jsme byli na té Libavé, takže ten požár si nepamatuju.  Až po skončení války jsme se mohli vrátit do svých bytů. Jedna rodina v našem baráku zůstala. Koh-i-noorka měla sklepy pro případ bombardování. Když bylo zle, tak se mohlo jít do těch krytů za Střelnicí. A ta rodina, Mlčochovi, ta do toho autobusu nenastoupil a šla do toho krytu. Oni tedy měli větší přehled a hlídali nám byt.

Vzpomínky to jsou dobré i smutné. Ale třeba v našem domě žili Poláci, Němci, Češi, Francouzi, všichni jsme se shodli. Musel ten Hitler přijít a tak nás rozeštvat?

Pro nás mladé to bylo takové zvláštní, nevěděli jsme, co nás čeká. Tehdy nás zajímala muzika, chodili jsme k Hublesce nebo do skalky a zpívalo se a to bylo potěšující. Starší lidé se na to možná jinak dívali, ale my mladí jsme byli rádi, že se můžeme i trochu veselit.

Konec války se tady moc neoslavoval. V Bílovci žilo tři a půl tisíce Němců a tisíc pět set Čechů. Převažovali tedy Němci. Když to tady Němci na konci třicátých let zabrali, odešla většina Čechů – učitelé, úředníci – do vnitrozemí. Nechtěli zůstat v pohraničí. Přistěhovali se na konci první světové války, ale po příchodu Němců se vraceli zase domů, tedy do protektorátu, jak se tehdy říkalo. Čechů zůstalo málo.

Rodina

Po maminčině smrti si tatínek namluvil druhou ženu – a taky Češku! Z Libhoště u Jičína. Ona byla totálně nasazená do Bravinného na službu. Tatínek tam chodil do hospody na pivo, měl tam spolužáka a ten mu ji namluvil. Vycházeli jsme spolu dobře. Tatínek znal jenom práci a rodinu. O politiku se vůbec nestaral, proto mu nikdo nic nevyčítal. Tatínek se dožil osmdesáti roků. Dojížděla jsem za ním do Bravinného, kam odešel za svou druhou ženou, když jsem se vdala.

Měla jsem dva bratry, oba studovali. Starší v Ostravě důlní inženýrství a mladší krásně maloval, tak ho chtěl Baťa do Zlína. Potom se v nemocenské budově uvolnilo místo úředníka. Po příchodu Němců ho vyhodili z práce. Starší bratr se učil ve vagonce svářečem a ten mladší, Alfréd, tady u Salchera zámečníkem. Po vypuknutí války museli narukovat, přestože ještě neskončili školu. Protože byli ze smíšeného manželství, museli narukovat do německé armády. Do Ruska.

Mladší bratr tedy zemřel a ten starší nevěděl, jak nám o všem podat zprávu, protože pošta nešla. Ale potom se mu to nějak podařilo. Bydleli jsme na tom starém bytě a to bylo dobré. Tam napsal. My jsme byli tak rádi. Táta! Byl to jeho syn! Oba jsme seděli a plakali. Válka dokázala nadělat spoustu zla. Hitler jako by ty lidi tak nějak očkoval. Třeba za první republiky tu žili Němci a Češi a všichni se shodli. No někteří možná ne, jako děcko jsem to tak nevnímala. Můj tatínek nikdy neposuzoval lidi podle toho, jestli jsou Češi nebo Němci, ale podle toho, jestli jsou slušní a pracovití. To vždycky říkal. Nás vedl k práci a k takovému životu, abychom se všichni dobře snášeli. Byl takový jiný. Někteří byli fanatici, to tatínek neměl rád.

Starší bratr se usadil v Německu. Má dcerku Věrku, ta má přes sedmdesát roků . Já jsem tam za ním dvakrát byla. Do dvou hodin v noci jsme byli vzhůru! On se narodili v Pustějově, byl starší a lépe tu dědinu znal, o každé chalupě chtěl vědět, jak kdo žije, kdo co dělá, jak se oženil. Švagrová říkala: „Proboha, co jste vykládali do dvou hodin do noci?“ Bratr byl taky takový, měl rád všechny.

Po válce

Po válce jsem problém neměla, protože jsem byla ze smíšeného manželství. Mohli jsme si vybrat, jestli odejdeme nebo ne. Tatínka jeho bratři přemlouvali, aby se mnou odjel do Německa. Ale já jsem nechtěla, protože jsem měla rodinu v Pustějově – křesničku, sestřenice. A ty mi říkaly: „Proboha, kam ty půjdeš do takového světa, kde je všecko zbombardované?“ V Německu to bylo hrozné. Takže jsme zůstali a oba jsme dostali práci v koh-i-noorce.

Do vybydlených domů po Němcích se stěhovali lidi z okolních dědin. Ti, co tu chodili do fabriky. A hodně jich přišlo taky z Valašska, tam prý to bylo chudobné a tady hotové baráky, pole, všecko bylo. Chvíli to trvalo, než si ti Valaši zvykli. Tam měli jenom malinké pole a tu potom měli co dělat. Třebas jak se seno sušilo: „Ježišmarja, oni sedí v hospodě a seno se nesklízí, bude pršet!“ Oni nebyli takoví hospodáři, ale časem si zvykli. Donutilo je to.

Protože jsem dobře ovládala němčinu, byla jsem po válce mnoha lidem velice nápomocná. Byl takový případ: Tři Rusínky byly totálně nasazené v Německu na práci. Po válce mohly jet všechny domů, ale ani jedna se nechtěla vrátit domů. Jedna se provdala do Belgie, jedna do Bravinného a ta třetí v době, kdy ony odjížděly, byla ještě v Německu. Ta, co se provdala do Bravinného – jmenovala se Chudějová –, bydlela hned vedle tatínka. Přišla za ním, jestli by jí nenapsal dopis do Německa. Chtěla zjistit, co stalo s tou kamarádkou, která zůstala v Německu. Její rodina neměla žádné zprávy. Jenže tatínek už němčinu tak dobře neovládal, proto ji poslal za mnou. Napsala jsem panu starostovi do Německa a on velmi pěkně odepsal, že odjela lodí do Austrálie za prací. Poradil mi, abych se obrátila na velvyslanectví. Tak já jsem to udělala a zjistila jsem, že je to pravda, že se má dobře, má přítele a mají kuřecí farmu. A ta Chudějová hned dala vědět její mamince, že dcera je spokojená a je šťastná.

Ale to nebylo všecko. Ta Rusínka Chudějová měla syna, který se narodil v Německu. Chtěl študovat, ale neměl křestní list. Zase přišla za mnou. Dala mi adresu na pana faráře. Já jsem mu napsala. Odepsal takový pěkný dopis, že je rád, že může pomoct a ten rodný list paní Chudějové poslal. A syn mohl študovat.

Jednou jsem stála na hřbitově u hrobu, chodívala jsem tam za maminkou, a přišla za mnou jedna paní, Němka to byla: „Vy jste z Bílovce? Já jsem se tu narodila a mám tu dva nevlastní bratry. Já jsem je hledala tady v Bílovci a zavírali přede mnou dveře, že neovládali němčinu.“ A já říkám: „Paní Richtarovou Anču znám, my jsme bydleli v jednom domě.“ No ta byla šťastná! Tak hned jsem je dala dohromady. Ti bratři byli rádi, že našli nevlastní sestru. A dodnes se stýkají jako přátelé. Oni byli též ze smíšeného manželství. Já si myslím, že ti, kteří žili ve smíšeném manželství, nebyli fanatici, že to byli normální lidé. Velmi mi děkovali, že vždycky toužili nevlastní sestru poznat a já jsem jim to umožnila. Ještě loni tu byl jejich syn a já jsem jim dělala tlumočnici. A on byl tak rád. Ta nevlastní sestra se jmenovala Linda. Měla to tu velmi ráda. Dodnes se stýkáme, oni mi volají a já to vyřizuju. Mám z toho radost. Já ráda dělám lidem dobře. Kdo někdo něco potřeboval, každému jsem ráda vyhověla.

Němčina se mi moc hodila. A taková jsem byla proti. Že do školy nepůjdu, bo mi to nešlo. Kolem všichni mluvili německy. Ty holky Němky ve škole taky měly pochopení pro to, že to neovládáme, že sedíme a posloucháme a nic se neděje. Jedna dokonce přišla a hladila mě: „Neboj, to se naučíš!“ A to mě trochu též potěšilo. Ani jedna nebyla fanatička.

Ty německé holky se na mě po válce obrátily, když se chtěly podívat do Bílovce. My jsme se setkávali u Ječmínka na náměstí. Vždycky mi napsaly, ať to dám dohromady. Nás tu bylo asi pět nebo šest, vždycky jsme se sešly a nikdy jsme nedělaly rozdíl, kdo je jaké národnosti. Jenom o škole jsme se bavily. S tou holkou z hájenky si dodnes dopisuju a píšeme si těch dvaasedmdesát roků. Já jsem k nim hrozně ráda chodila, protože oni měli klavír a my doma ne. Na narozeniny a jmeniny jsem na ten klavír mohla hrát. Pan Fogel byl myslivec a měl pod sebou lesy. Paní Foglová dojížděla do Slatiny a pan Lindovský pomáhal panu Foglovi v lese.

„Koh-i-noorka“

Pracovala jsem pět let ve výrobě. Vyráběla jsem pro Baťu takové ty černé knoflíky na botky. Jednou se otevřely dveře a v nich stál voják. Mistr říkal: „Dostali jsme návštěvu až z Filipín.“ Do té fabriky přijel americký voják, který byl v té věznici naproti kostelu. A on se scházel za tím velkým komínem s jednou pracovní silou z koh-i-noorky, která byla ze Studénky. Prý se chodili milovat za ten komín. Až z Filipín si pro ni přijel do Studénky a ona s ním opravdu odjela. Pracovala na stejné dílně jako já. A ten pan mistr, nějaký pan Lindovský, byl taky ze smíšeného manželství, on ji znal. Pro ně dva to bylo takové slavnostní. Přišla se rozloučit. To bylo takové dojemné. Ten voják si toho asi vážil. Mně bylo šestnáct nebo sedmnáct roků a všichni jsme se divili, že přijel až z Filipín.

Potom, na výzvu ředitele koh-i-noorky, že potřebují učetní, jsem se přihlásila, a tak jsem byla třicet pět let mzdová učetní. Pracovalo se mi tam dobře. Dodnes a mě vzpomínají.

Okupace v roce 1968 práci v koh-i-noorce nezasáhla, tam se nic neměnilo, ani ta fabrika nebyla nějak rozeštvaná. Až časem se to trošičku začalo… ta komunistická strana potom chtěla být trošičku vyšší a poroučet. Ale to se dotklo jenom vedení. Já jsem se se všema shodla. Všechny jsem měla ráda.

© Kulturní centrum Bílovec, p. o., 2018