Střípky z historie

Město Bílovec se nachází v historickém území Slezska v okrese Nový Jičín v Moravskoslezském kraji. V roce 2018 zde žilo přibližně 7400 obyvatel.

K počátkům založení města nemáme příliš mnoho informací, chybí nám písemné doklady. Dějiny města Bílovce tak můžeme sledovat až od 1. poloviny 14. století, kdy se setkáváme s prvními písemnými zmínkami. Za zakladatele města je pokládán jeden z příslušníků rodu pánů z Kravař, a to Vok V. (1263–1329). Právě od něj je odvozován i německý název města Wockinstadt (Wogstat, Waagstadt nebo Wagstadt) – Vokovo město. Z rodového erbu je také odvozen městský znak v podobě stříbrné zavinuté střely na červeném štítu. Nejstarší dochovaný písemný doklad existence města je listina až z roku 1383, na základě které Bílovec a Radotín obdržely právo odúmrtí a právo postavit hradby.

Pánové z Kravař drželi město Bílovec až do 1. poloviny 15. století. Po smrti Jana z Kravař v roce 1434, který byl přívržencem husitství, se v poměrně krátké době vystřídali v držení Bílovce Jiří ze Šternberka, bratr jeho ženy Lacek, opavská knížata, opolský kníže Mikuláš a dokonce i král Jiří Poděbradský. Kolem roku 1464 se Bílovec ocitl v rukou Fulštejnů, kteří město v roce 1543 prodali panu Janu Oderskému z Lidéřova. Krátce poté, přešlo v roce 1552 bílovecké panství na Mikuláše Pražmu z Bílkova. Právě v držení Pražmů z Bílkova zaznamenalo město pozoruhodný hospodářský a společenský vzestup, jehož výrazem byl nejen rozvoj řemeslné výroby (cechy soukeníků, tkalců, kovářů, řezníků, obuvníků ad.) a obchodu, ale také výstavba města. V letech 1576–1595 nechal tehdejší majitel panství Bernard Pražma z Bílkova vybudovat větší čtyřkřídlý renesanční zámek. Největšího rozkvětu město dostálo za panování Karla Pražmy, který byl významným politikem a stál v čele protestantské šlechty. Město Bílovec se stalo dějištěm konání 18 zemských sněmů a na zámku byly uloženy tzv. zemské desky a privilegia. V roce 1593 byla postavena radnice v renesančním stylu a barokní věž kostela sv. Mikuláše (1615), která nahradila původní dřevěnou.

Po porážce stavovského povstání byly na město uvaleny tíživé pokuty. Po smrti Karla Pražmy v roce 1628 bylo bílovecké panství pro jeho účast v dánské válce konfiskováno a zastaveno manželce Jindřicha Vilémovského z Kojkovic. V nastalých vleklých sporech o Bílovec a panství bylo nakonec rozhodnutím císaře Ferdinanda II. v roce 1648 postoupeno dceři Karla Pražmy z Bílkova Bohunce Alžbětě Pražmové, provdané za Václava Zikmunda Sedlnického z Choltic. V rukou pánů Sedlnických (též Sedlnitzky von Choltitz, později Sedlnitzky - Odrowas von Choltitz) panství zůstalo až do roku 1945.

Město a jeho obyvatelé museli v průběhu 16.–19. století čelit důsledkům nejen válečných událostí, ale také hladomorům, epidemiím moru, tyfu, cholery, či požárům. Jeden z nejničivějších vypuknul v roce 1729 a postihl radnici i zámek, ve kterém shořely části městského archivu, gruntovní knihy a městská privilegia. Požár se stal po likvidaci jeho následků impulsem k barokní přestavbě zámku, při níž bylo připojeno dvouramenné schodiště a vybudován francouzský park.

Po ztrátě Slezska za panování Marie Terezie (1740-1780) pocítila bílovecká cechovní výroba ztrátu blízkých trhů. Úpadek řemeslné výroby však měl hlubší důvody, které tkvěly v nástupu manufakturní a posléze průmyslové výroby. V roce 1823 uvedl do provozu první spřádací stroj Karel Wintersteiner a v následujícím roce byl v přádelně Karla Groha použit i první parní stroj. Vyhlášenou se rovněž stala Hirtova továrna na sukno, v jehož výrobě se Bílovec dostal v 1. polovině 19. století na přední příčky v rámci českých zemí. V roce 1863 přišel do Bílovce vídeňský podnikatel Ferdinand Salcher, který zde dosáhl největších podnikatelských úspěchů se svou továrnou Salcher, později pojmenovanou a dodnes známou jako Massag (zkratka Mathias Salcher und Söhne Aktien Gesselschaft), zaměřenou na výrobu kamenáčových i jiných knoflíků a rozsáhlého sortimentu galanterního zboží. Heslem továrny znělo: „28 000 jednotlivostí na každý den“, které skutečně odpovídalo realitě rozsáhlého výrobního programu.

V roce 1869 byl zřízen politický okres Bílovec se soudními okresy Bílovec a Klimkovice. Tento správní akt a rozvoj průmyslové výroby měl za následek i rychlejší rozvoj města. V roce 1900 byla uvedena do provozu spořitelna a Nemocnice císaře Františka Josefa, budova Měšťanské chlapecké školy (1902) a Mateřská škola na Zahradní ulici (1904). V roce 1905 byl vybudován městský vodovod a zavedeno plynové osvětlení, v roce 1908 postavena hasičská zbrojnice. Nutno dodat, že podle sčítání lidu z roku 1910 bylo ve městě 4771 obyvatel, jejichž dorozumívacím jazykem byla němčina, a 259 obyvatel, jejichž dorozumívacím jazykem byla čeština.